My Vám ty medaile přivezeme … aneb naše cesta k poháru
Už je to nějaký pátek, co jsem se poznal s Héřou, už je to 8 let, co jsme za ním poprvé vyrazili na jeho první cestu „Cestu za snem“. Pak následovala druhá, třetí, čtvrtá a přesně si pamatuji tu otázku „A co teď Héřo?“. Mluvil něco o zajímavém projektu, ale že to vezme takové otáčky, myslím tenkrát netušil ani on sám. Ano, vznikl projekt 111 hodin. Když jsme jeli poprvé před 4 lety, jeli jsme se opět jen s Héřou projet na kole, vůbec jsme nevěděli do čeho jdeme …
O čem jsme však s Héřou často mluvili, byla podstata tohoto projektu, podstata Cesty za snem, integrace handicapovaných. Jako se každá věc rodí postupně, tedy i tomuto jsme se učili postupně. Během času jsme přicházeli na to, co to ta integrace vlastně je a proč je potřeba.
V životě se kolem mě několika mým blízkým přátelům přihodilo to, co se zkrátka sem tam někomu stane, během chvilky se jim změnil život. Vzpomněl bych na Radka Pokorného, našeho patrona při II. startu na 111-ce. Opravdu kamarád, se kterým jsem den co den trénoval. Oba jsme si přidávali, oba jsme chtěli být šampióni. A pak, den před památným triumfem našich hokejistů v Naganu, se to stalo. Jel z tréninku autem, jenom kousek, domů, pro věci, aby pak mohl jet na závody a bohužel ho jiné auto při předjížděcím manévru vytlačilo ze silnice … Velice podrobně si pamatuji, jak jsem ho po nějakém čase, asi roce a půl, poprvé viděl jako quadroplegika na vozíku, když se přijel podívat na jedny závody. Obcházel jsem ho obloukem, abychom se nepotkali, nevěděl jsem o čem s ním mám mluvit, bylo mi ho líto, neměl jsem v sobě tu sílu se s ním ani pozdravit … Čas běžel. A já byl pozván na narozeniny našeho společného kamaráda, kde Ráďa byl, sedl jsem si vedle něho a navázali jsme tam, kde jsme před tím osudným dnem skončili. Učil se programovat webové stránky, začal plavat, dělal atletiku a především curling handicapovaných, ve kterém se propracoval až do reprezentace. Po čase jsem ho oslovil, aby byl naším patronem na 111-ce a následně jsme vyrazili na zážitkáč a vím, že jsme si to tam opravdu užili. Letos jsem měl v plánu Ráďu opět více zapojit. Chtěl jsem ho s námi vzít na Stezku v oblacích, na kvadriatlon, potkat se s ním někde na cestě 111-ky a také v jejím cíli. Chtěl jsem ho vzít znovu na zážitkáč, ale jeho zdraví mu to bohužel nedovolilo. Jet společně na Gala už jsme nestihli … Svůj zápas se životem Ráďa prohrál 2.11.
A proč to všechno vlastně píšu?
Dnes vím, že s Ráďou jsem se učil sžívat s handicapovanými. Seznamoval jsem se s tím, jak k takovému člověku přistupovat, jak mu pomoci, nebýt mu na obtíž a přitom ho „nešetřit“, protože jsem zjistil, že je to pořád ten stejný Ráďa, jen sedí na vozíku. A právě tato zkušenost mi pomohla najít smysl ve spojení našich aktivit s lidmi, kteří v životě měli chvilku, kdy se zrovna jejich anděl strážný nekoukal. Dnes už vím, že má smysl věnovat kousek svého času druhým, stejně jako vím, že pokud někomu chceme pomoci, udělejme to hned, protože zítra už nemusí být příležitost! Chtěl jsem na něho vzpomenout.
V minulém roce se vykrystaloval skvělý základ týmu, týmu K4, který pokračuje v tom, k čemu jsme před 4 lety na startu první 111-ky položili základ. Sešli se lidé, kteří mají chuť jet v tom společně a dovolím si na tomto místě poopravit slova klasika „Ve dvou se to lépe táhne!“ na „V týmu se to táhne úplně nejlépe!“ a když je nás na to víc, dá se zvládnout i více věcí. Věřte, že máme v plánu nepolevit v tom, k čemu nás přivedla Cesta za snem, plnit sny dalším lidem. Pomáhat nacházet motivaci těm, kteří ji hledají a v neposlední řadě se znovu a znovu stavět na start 111-ky, kterou to všechno před 4 lety začalo se vším, co k tomu patří.
Jsem rád a vážím si toho, že nás CESTA ZA SNEM letos ocenila a mohu jen říci, že cena je ve správných rukou! Mohli jsme tak završit pro nás úžasný rok, rok plný čtyřek. Jel se 4. ročník 111-ky, stáli jsme po 4. na startu 111-ky, vždy ve 4 členném týmu, letos navíc s magickým startovním číslem #4, absolvovali jsme všechny 4 letošní kvadriatlony a nakonec se Absolutním vítězem MHCM 2016 stal náš tým K4.
Rád bych závěrem poděkoval.
Chtěl bych poděkovat našemu týmu, každému jednotlivci, který během těch 4 let přiložil ruku k dílu, DĚKUJU!
Chtěl bych poděkovat našim fanouškům a podporovatelům, DĚKUJU!
Chtěl bych poděkovat našim sponzorům, bez kterých to nejde Pardubický kraj, SWISS LIFE, ATOM BIKE, HAVEX CAR, AEGON, DĚKUJU!
Chtěl bych poděkovat Cestě za snem, DĚKUJU!
Chtěl bych poděkovat všem, kteří věnují část svého času pro druhé, DĚKUJU!
A mé speciální poděkování patří Irče a Hance, holky DĚKUJU!
Těším se na další pokračování naší cesty za snem!
Radek
Jedna odpověď
111 HODIN, aneb Nikdo není poražený
Je jasné, že každý závod, utkání, zápas či jiné klání, a nemám na mysli jen ta sportovní, mají vždy svého vítěze a své poražené. Existuje však jeden závod, kde skutečně vítězí všichni a „Nikdo není poražený“. Jde o závod smíšených týmů zdravých a handicapovaných cyklistů, jehož hlavní myšlenkou je spojit tyto dvě skupiny cyklistických nadšenců a vytvořit fungující týmy, schopné fungovat i v extrémních podmínkách. Tento závod pořádá spolek Cesta za snem a jmenuje se 111 hodin. Účastní se ho osmi nebo čtyř členné týmy, které jedou čtyři dny a čtyři noci non-stop napříč Českou republikou až na Slovensko a zase zpět. Úkolem každého týmu je zvládnout za 111 hodin trasu, která měří 2222 km. Každý tým si volí vlastní trasu a strategii, kterou závod zdolá, ale všechny týmy musí projet průjezdními body a nasbírat do svého Cyklo-pasu razítka jako potvrzení, že těmito místy skutečně projely. Pro každý ročník vybírá pořadatel jiné průjezdní body. Například v loňském roce byly průjezdními body rehabilitační ústavy, spinální jednotky, speciální centra a podobně. V letošním čtvrtém ročníku byly požádány jednotlivé kraje naší republiky, aby si samy zvolily místa, která podle jejich mínění jsou pro případné návštěvníky něčím zajímavá a lákavá.
V samotném závodě však nejde jen o to zvládnout předepsané kilometry ve stanoveném čase, ale hlavně zapojit už do samotných příprav jednoho člověka, který se s handicapem teprve učí žít, a který je patronem týmu. Každý tým svou účastí v závodě zajistí svému patronovi místo na zážitkovém sportovním víkendu v přírodě. Jedná se o setkání všech účastníků závodu – handicapovaných i zdravých sportovců a jejich patronů, a ti se všichni dohromady baví sportem, např. jízda na kánoích, raftu, plachetnicích, plavání, handbike, kriket, geocasching, atd. Smyslem zážitkového víkendu je navázat nové vztahy, přátelství, získat sebevědomí a pozitivní pohled na život. V tomto závodě tedy nejde ani tak o vítězství jako o šíření myšlenky, že život usednutím na vozík nekončí, a že lidé handicapovaní i zdraví mohou společně fungovat bez větších problémů. Nikdo z tohoto závodu neodchází poražený, naopak každý je vítězem.
Napsal: Antonín Kvaček, 1. A