Loudání 2019 pohledem našeho maratonského závodníka

Loudání českou krajinou. To je pro některé pojem, pro jiné něco neznámého. Já osobně mám tento závod spojený jen s kamarády, kteří už nějaký ročník absolvovali, ale sám jsem se odhodlal jet až letos. Vzhledem k převisu startuchtivých se na Loudání musíte nejprve zaregistrovat a poté zajet kvalifikaci, která probíhá na začátku zimy.

Kvalifikaci jsem úspěšně dokončil pouze s 58 trestnými body, což vzhledem k faktu, že jsem na ni měl pouhých 14 dní, než jsme odletěli do dalekých krajin, není špatný výkon.

Mé nadšení z úspěšného se probojování mezi 60 startujících postupně opadalo, jak se začaly zvěřejňovat indície. Přes 800 km, 47 % trasy mimo ČR, 38 km převýšení (38 km!!!). I přes mé obavy, že nebudu schopný závod dokončit, jsem to nevzdal jako spousta jiných a na start se postavil.

Jak se většinou balím hodinu před odjezdem, tak na Loudání to bylo jiné. Nechtěl jsem nic podcenit, takže jsem poslední týden nedělal nic jiného, než chystal věci a vybíral, co je ještě nutné a co naopak můžu vyhodit. No odjížděl jsem s tím, že kolo vážilo necelých 24 kg bez vody v bidonech. Věděl jsem, že je to hodně, ale některé vybavení jsem nebyl schopný oželet a jiné jsem zase nechtěl kupovat, protože jsem měl alternativu, byť ne třeba tak lehkou.

Startovalo se 5. června z obce Velká Polom 11 km od Ostravy, kam jsem dorazil vlakem a zbytek dojel na kole. Už tam byla spousta lidí, které jsem znal pouze z fotek předchozích ročníků. Trochu nesměle jsem se tam probíral věcmi, když jsem si všiml, že jednu tvář znám. Byl to Žíža, kterého jsem na chvíli potkal při startu Lví stopy, kterou zajela v rekordním čase právě parta Loudalů. Dali jsme se hned do řeči a já byl rád, že jsem konečně viděl někoho, kdo má podobně obalené a těžké kolo jako já.

Na startu jsme nafasovali GPS tracker, loudací číslo a hlavně mapy. Dnes už bývá zvykem, že vám pořadatel dá GPX soubor a vy jen jedete za šipkou na GPSce. I v tomhle má Loudání své kouzlo, protože zůstává věrné mapníku a technologie nechává jen jako podpůrnou součást závodu.

Kvůli pár opozdilcům se start protáhl o hodinu. Celý den jsem byl nervózní a těšil jsem se, až odstartujeme a konečně budu muset řešit jiné věci a na nervozitu zapomenu.

Závod odstartoval Milča, jeden ze zakladatelů Loudání, a dokonce si na to vzal i sako. Celý balík 59 lidí se dal do pohybu a věřím, že pokud nás někdo viděl, tak se musel divit. 

Prvních pár kilometrů bylo po asfaltu a letělo se dost rychle. Chvílemi mi převody 36/11 nestačily na to, abych z kopečku ušlapal větší dravce. Věděl jsem, že to nesmím na začátku přepálit a chytit se nějaké moc dravé skupinky, která by mě po pár kilometrech utavila. Zároveň jsem ale nechtěl zůstat sám, protože s mapováním a kór v noci nemám žádné zkušenosti. Chytil jsem se tedy asi 3. nebo 4. skupinky, která postupně prořídla na Karla Fišera a Žížu. Karel jel tak rychle, že jsem absolutně nezvládal mapovat a jen jsem sem tam kontroloval trasu na mobilu a v přehledných úsecích se snažil jet první a aspoň trochu ulevit jeho nohám. Bohužel jsem v jednom sjezdu přecenil své schopnosti a při stíhání Karla jsem hodil tygra přes řídítka a rozlámal mapník.

Naštěstí se mě ujal Žíža, který se rozhodl, že Karlovo tempo akceptovat nechce, a zbytkem noci mě protáhl se svým mapníkem a já jen dělal poradce s telefonem.
Vtipná situace nastala, kdy při sjezdu po zelené do Hradce nad Moravicí se za námi vyrojila hromada světýlek a mezi nimi i Stelda, který uháněl s první skupinkou neuvěřitelně rychle, ale až tak, že komplet celá grupa zakufrovala, a tam jsme v jednu chvíli byli se Žížou nevědomky skoro na čele.

Kolem řeky Moravice přišel první Loudací úsek, kdy jsme kola po červené vedli a dost často i nosili přes padlé stromy a krátké padáky s volnými šutry. Na Spálov vedl šílený prďák, kde na jeho konci byl cyklista a já se ho ptal, zda zde spal. On mě však vyvedl z omylu, že jen přišel zafandit a nabídnout vodu nebo něco k jídlu, kdyby někdo neměl. Díky, dobrý člověče.

V Potštátě byl první otevřený krám a já, spolu s dalšími Loudaly, jsem se rozhodl dát si něco k snídani a chvíli si po probdělé noci odpočinout. Dojel jsem zde Steldu, který byl v tu dobu slušně vyndaný. Moje snídaně se skládala z housek, 10 dkg šunky, birellu, Kinder mléčného řezu a 3/4 tabulky čokolády. O zdravém stravování nemůže být řeč, ale byl jsem rád, že nemusím sahat do železných zásob sušeného ovoce, které jsem měl s sebou.
Stále mám na paměti Čépu, který říkal, že prvních 100 km nic není a sranda začne až potom. První náznaky už přicházejí u Hostýnských vrchů, kde pod úmorným vedrem stoupám holinami po kůrovci.

V Malé Lhotě je na okraji vesnice krásný turistický přístřešek, kde se rozhoduji přespat. Mezitím, co jsem si odběhl do hospody pro večeři (měli jen utopence) a snídani (tatranku a kolonády), se do přístřešku dostal i Ondra Mrklovský, se kterým zde přespáváme. Kousek od nás je v Téčku i Čépa, který si sliboval hezký západ slunce, ale byly mraky a přicházel déšť, který měl vyvrcholit nad ránem.

Ráno vstáváme ve 4:00 a při pohledu na radar se rozhodujeme jet i v bouřce, která se točí kolem nás. Při sjezdu k přehradě Bystřička nám ještě chybí světlo, ale opatrně to sjedeme. Dole na silnici se díky ztracené blikačce necítím úplně bezpečně, ale nedá se nic dělat. Brzo se dostáváme do Beskyd, kde se napojujeme na nádhernou červenou hřebenovku a potkáváme spoustu mloků. Hřebenovka je celkem členitá, ale nádherná! Procvičím si i nýtování řetězu, protože Ondra je pankáč a krom chybějícího šroubu brzdového třmene a sjetých destiček má i vytahaný řetěz, který už včera nýtoval, a dnes jsme ho zkrátili o další článek, protože rychlospojku nemá a já mám jen na 11 rychlostí.

Před Velkým Javorníkem nás dojíždí Stelda s Ondrou Semerádem. Ondra je nezmar a s heslem „nebral jsem si s sebou kolo, abych ho tlačil“ dupe nahoru hlava nehlava. Na Javorníku sedám s Ondrou do hospody, kde potkáváme i Vaška Brože a další Loudaly. Dám si k obědu zelňačku a párky, nabiju lehce mobil a na záchodě si máznu zadek. Bohužel jsem zde mastičku nechal, což jsem si uvědomil až večer. Za Javorníkem lesáci s Harvestorem zatarasili cestu a o kousek níž byl i úplný zákaz vstupu i vjezdu cyklistům. S Ondrou jsme to riskli a naštěstí lesáci, co zde měli nataženou lanovku na stahování dřeva, byli asi na obědě.

Na silnici se Ondra odpojil, aby si do Frenštátu zajel do cykloservisu. Chvíli jsem pokračoval sám, ale brzo mě dojel, teda spíš došel, Žíža s Jirkou. Kopec se dupal hned příjemněji a brzo jsme byli na Radhošti, kde jsme vysušili trochu zpocené věci a dali si frgál a borůvkový koláč. Ve sjezdu k Čeladné jsem musel zastavit a hledat v brašnách zahrabaný napájecí kabel, abych dobil mobil. Kluci mi mezitím ujeli, ale díky tomu, že chtěli zase do hospody, tak jsem je pod Smrkem předjel. Cesta na Smrk byla po dnešním vláčení kola dost za odměnu. Sice to bylo stále do kopce, ale 3/4 se dalo vyjet. U chybějícího mostu jsem potkal Tilo Arnolda, který se na Loudání vydal až z Drážďan.

Cestou na vrchol mě míjí cyklista, který jede tam, kde já tlačím. Zdravím ho, uhýbám mu z cesty a netuším, že ho za chvíli ještě potkám. Asi 100 výškových metrů pod vrcholem potkávám chatu a prosím sedící chlapy u ohně, zda bych si u nich nemohl doplnit vodu. Když se vracím s plným camelem od studánky, tak mi už nesou guláš a špek s houskou. Ještě se omlouvali, že se pivo teprve chladí, ale já byl nadšený a moc vděčný za to jídlo, že mi je pivo úplně ukradené. Kdyby bylo trochu později, tak bych zde určitě i přespal, ale se Žížou, který dorazil kousek po mně a dostal taky guláš, se rozhodujeme jet dál. Děkujeme chlapům za pohoštění a během chvilky stojíme na Smrku.

Sjezd dolů není úplně jednoduchý a Žíža si jednou ustlal. Dostáváme zprávu od Steldy, že sedí ve Visalajích v hospodě a možná tam pro ně budou mít i ubytování. Rozhodujeme se, že modrou turistickou profrčíme. Z mapy to vypadá jako rychlý úsek po cestě, ale už i kratší kopce mi dávají zabrat a stehna pálí. Cestou dostáváme SMS od pořadatelů, kde se píše, že vzhledem k náročnosti polské části trasy se rozhodují dát možnost si z Loudání udělat Loudáníčko. Už za šera dojíždíme do Visalají, kde v tu chvíli sedí už pět Loudalů. Dáváme si večeři a naštěstí nás paní dokáže všechny ubytovat v provizorních podmínkách. Dávám si sprchu a spolu s ostatními ještě řešíme, zda pojedeme Loudání či Loudáníčko. Ráno jsme domluvení, že dostaneme ke snídani v 6:30 vajíčka. Já zjišťuji, že mi chybí česká hotovost a po zaplacení ubytka, večeře a vajíček mi zůstává 17 Kč.

Ráno vyrážím jako jeden z prvních. Při stoupání na Malý Travný potkávám nerudného lesáka, kterému prý rušíme tetřevy, ale on sám tam zároveň jezdí autem. Při klesání o přibližně 600 výškových metrů jsem u Morávky zjistil, že brzdové destičky už úplně nebrzdí a smrad, který brzdy vytváří, není úplně ideální. Hledám v mapě tedy cykloservis a naštěstí o vesnici vedle, v Pražmu, je otevřený V-cyklo servis. Po telefonickém ujištění, že má pán destičky skladem, si dělám zajížďku. Stálo mě to sice dost času, ale jsem rád, že zase chvíli nebudu muset brzdy řešit.

Bohužel jsem brzdy řešil dřív, než jsem si myslel. Nové destičky si nějak nesedly a neustále přibržďovaly a vydávaly šílené zvuky. Stále jsem se je snažil vycentrovat, ale po chvíli jízdy a nějakém prudším brždění byl efekt stejný. Zde jsem začal mít krizi, neustále mě někdo předjížděl, a já dokola řešil brzdy. Naštěstí jsem při výjezdu z Třince potkal dva Loudaly, kteří mi pomohli brzdové destičky seřídit aspoň do té míry, že jen přibržďovaly, ale nedělaly ty šílené zvuky. Ve videu neřešte můj komentář, byl jsem vyloudaný a nevěřil jsem, že ty zvuky jsou opravdu z brzd a vibrace se mi přenášely i do pedálů, tak proto to středové složení.Video Player00:0000:16

Volal jsem si s Hančou, která mi řekla, že Stelda se Žížou jsou tak 2 h ode mě. Snažil jsem se je dohnat, ale krom brzd se mi podařilo zasukovat řetěz tak, že jsem v první chvíli nevěřil, že tohle dokážu rozmotat.

Ve stoupání na Čantoryji se zvedl vítr a radar nevypadal vůbec hezky. Do toho šíleného kopce na Velkou Čantoryji jsem vyběhl neuvěřitelně rychle (aspoň si to myslím). Dojel jsem k rozhledně a během minuty začal slušný slejvák. Bohužel někde vypadl proud, a tedy jsem si nemohl dát nic teplého. Spokojil jsem se s tabulkou studentské pečetě, birellem a dalšími sušenkami, které v obchůdku měli. Výhodou bylo, že jsem mohl zaplatit zlotými, kterých jsem měl dostatek. Dostatek proto, že jsem se rozhodl jet Loudáníčko. Po přečtení SMSek od Štěpána a Mavita jsem usoudil, že nechci trpět žízní a hladem uprostřed polských hor.

Hned co přestalo pršet, se vydávám na cestu a po mokrých a volných kamenech sjíždím dolů, abych se pokusil na kluky dotáhnout. Při koukání do mapy to vypadá, že je mám na dostřel, ale spíš než že bych je sjel, počítám s tím, že někde večer zastaví v hospodě a já je stihnu dojet. Dostávám se k silnici č. 941, kde je uvedená zkratka a změna závodu v Loudáníčko. Zde jsem si nejvíce uvědomil, jaký je rozdíl mezi řidiči. Ostravácí vás objíždějí obloukem a jsou velmi ohleduplní, ale pro Poláky jak kdybyste neexistovali. Naštěstí je sobota a provoz je spíš menší. Cestou si ještě v Polsku kupuji kebab, který strkám do food bagu na řídítkách, a těším se, až si ho před spaním dám k večeři.

U Trojmezí (česko-polsko-slovenská hranice) dojíždím Jirku Hrabce, kterému to už moc nejede, ale aspoň si příjemně pokecám. Můj plán, že přespím na Trojmezí, nevyšel, protože zde chlastala místní omladina. Rozhoduji se tedy pokračovat s Jirkou, který musí najít nějaké ubytování, protože neveze spacák. Dojíždíme do Hrčavy, kde kupodivu v hospodě sedí kluci. Prý si domluvili ubytko v Mostech u Jablunkova, takže vyrážejí a já s nimi. Mají slušné tempo, ale nechce se mi s nimi jet na ubytko, abych ráno mohl vstávat brzo a nevázat se na ně. Dávám si tedy na autobusové zastávce kebab, kolem mě profrčí Jirka, který si domluvil ubytko na Gíravě. Já se ubytoval kousek za Gíravou v turistickém přístřešku, který je bohužel moc malý na to, abych se v něm natáhl (pokud to čte tvůrce této turistické infrastruktury, přimlouvám se za stavbu aspoň 190 cm širokých přístřešků, kde by se člověk natáhl).

V noci jsem se málem po*ral strachy, když se mi zpod hlavy ozvala hláška z Mapcatche o ztrátě GPS signálu. Hláška je namluvená hlubokým mužským hlasem, a když mi došlo, o co jde, tak jsem si raději překontroloval spoďáry. Mapcatch je apka, která by v budoucnu mohla nahradit GPS trackery, a programuje ji jeden z účastníků, Vašek Brož.

Spaní o samotě venku má tu výhodu, že ve 4 h ráno vstanete, za 15 minut jste připraveni vyrazit a hlavně vás o to dřív bolí nohy. Hned z Mostů u Jablunkova je slušný prďák nahoru, ale vychází mi sluníčko, které ráno příjemně zahřeje. Cesta se vine na česko-slovenských hranicích, ale je to příjemně jezdivé a jen na některých úsecích jsou polomy, kde se musí přenášet. Krajina je tu nádherná a já si to užívám úplně o samotě.

Dávám si brzký oběd v podobě halušek a palačinek na chatě Kmínek, kde zároveň zjišťuji, že mi praskl držák lahve na vidlici. Není to tragédie, protože mám druhý, ze kterého jsem už dříve, neznámo kde, vyklepal lahev. Cestou do Makova prosím paní na zahradě, zda nemá plochý šroubovák, a zbytečnou zátěž v podobě prasklého držáku a objímek jí nechávám na památku.

Za Makovem mě potkává první vážnější krize. Je mi vedro, vůbec mi to nejede a chce se mi hrozně spát. Dal jsem si ve stínu zastávky patnáctiminutový „power nap“, který mi trochu pomohl, a rozhodl jsem se, že se do kopce nebudu nutit a raději tu krizi rozchodím. Poté, co jsem se vyšplhal na hřeben, tak mě krize opustila a já si užíval krásné hřebenovky a místy pěkných trailů.

Bohužel pěkné traily skončily stejně tak rychle, jak začaly, protože před Malým Javorníkem jsme uhli po modré „z kopce“ a udělali si takovou zajížďku na Slovensko. Hned pod vrcholem byla cesta rozblácená a rozježděná lesáky, a to takovým způsobem, že se skoro nedalo jet. Když jsem se díval do mapy, tak ta cesta modrou turistickou vypadala slibně, každý vrchol byl níž než ten předchozí. Bohužel vrstevnice mezi nimi prozrazovaly, že to nebude jednoduché. Nebylo. Vždy jsme naklesali víc metrů, abychom je zpátky znovu nastoupali. Takže jsme při klesání z 1000 m n. m. do 300 m n. m. nastoupali přes 1300 výškových metrů. Ještě že ta příroda tu byla tak krásná. Přišlo mi, že jsem cestou k Považské Bystřici projel všechna pásma lesa a vlastně jsem po celou dobu z lesa skoro nevyjel.

Když se začalo smrákat a já už toho měl dost, objevil se přede mnou krásný přístřešek, kde jsem se chtěl vyspat. Dojel mě tu ale Žíža, který mi jednak přivezl ztracenou lahev (už tu druhou) z vidlice a přesvědčil mě, že dojedeme za Steldou a Ondrou do Udiče, kde je pizzerie. Vidina jídla byla lákavá, ale bál jsem se, že ve městě nebudeme mít kde spát. No ale zkusit se má vše. Se Žížou cesta odsejpala skvěle. Zjistil jsem, že máme dost společného a společně nám cesta utíká rychleji. Brzo jsme byli v Orlové, kde jsme na jednom z mála silničních úseků zalehli do aero pozice a s pizzou před očima valili na nejtěžší převody. Pizzerie už měla sice zavřeno, ale Stelda nám tam objednal dvě pizzy a nějaké pití, takže jsme se měli jak prasata v žitě. Dokonce nás paní nechala přespat na zahrádce restaurace, takže jsem s plným břichem nemusel už nikam jezdit.

Ráno jsme nakoupili zásoby ve vedlejším krámě a valili po zbylém silničním úseku do lázní Nimnica. Zde jsem si v kopečku odskočil, a pokud ten můj výtvor někdo našel, musel vyhlásit poplach, že se zde potuluje medvěd. Jelo se mi hnedka trochu lépe a hlavně výhledy byly nádherné. Stoupal jsem zpátky na Portáš po modré turistické, která byla velmi podobná té ze včera. Jediný rozdíl byl v tom, že jsem nejel sám a měl jsem více sil.

Užívali jsme si spolu se Steldou a Žížou bahenní lázně a proklínali hlavního praséra (čti traséra). Čépa si musel mnout ruce, když na tuhle modrou turistickou narazil. Hnal nás cestou, která zde už dávno nebyla a místo ní byly malé stromky. Musel jsem dokonce otočit rohy na řídítkách, protože se mi neustále zadrhávaly o větve. Těsně po Portášem se modrá točila po takovém krásném trailu, který byl evidentně někým upravovaný, a všem třem nám naskočil úsměv na rtech.

Na Portáši jsme dojeli jak Ondru Mrklovského, tak Semeráda. Dali jsme si jídlo a já dobil mobil, protože powerbanka byla už prázdná. Žíža si vyměnil sjeté brzdové destičky a po zaslouženém odpočinku jsme jeli dál. Plán byl smělý. Dojet na jeden zátah do cíle. Bylo nám jasné, že za světla už nestihneme, ale chtěli jsme doklepnout společně. Ondra Semerád vyrazil napřed a Ondra Mrklovský se přidal k nám. Stelda v průběhu cesty zjistil, že taky má nedostatek energie v power bance a na Portáši zapomněl nabíjet. Dojeli jsme do Huslenek, kde bylo vše kromě železářství zavřené (koupili jsme si tam aspoň WD40 na řetěz, protože nikdo jsme mazání už neměli) a u jedné dobré rodiny nechali na cirka půl hodiny nabíjet Steldu. Dostali jsme od nich jak vodu, tak i jahody. Bylo to zase moc milé setkání.

Ondra nabíjet nepotřeboval, a tak jel napřed. Moc dobře se mi po té zastávce nejelo, ale kluci byli hodní a drželi nižší tempo. Cestou byla spousta bahna. Jedeme za sebou, přeskakuji díru mezi loužemi, ale najednou za sebou neslyším běžný zvuk, ale spíše takové čvachtání. Otáčím se a vidím, jak si Stelda užívá bahenní lázně zdarma.

Na co se všichni těšíme, jsou Pulčínské skály. Je to vlastně taková beskydská ferrata. Rozhodně to není žádný hardcore, ale s kolem na zádech to dostává celkem jiné rozměry, než když to jdete pěšky. Jsem rád, že tu jsme tři, sám bych se do toho asi nepouštěl a raději to objel po turistické značce.

Začíná už být dost tma a my uháníme s malým zakufrováním do Lidečka, kde na benzínce doplňujeme poslední tekutiny a dáváme si delikátní bagetu k večeři. Nasazujeme čelovky a vyrážíme vstříc noci. Kopce už nejsou tak masakrální, ale chce se mi čím dál tím víc spát. Naštěstí mám kluky, kteří mě hecují a taky čekají, když už některý kopec prostě nevyšlapu. kdyby nebylo jich, tak jsem to zalomil a po vyspání dojel v klidu ráno. Celkem nám to ale odsejpá, byť ten konec rozhodně zadarmo není. Terén je víceméně až do konce. Ve 2:15 ráno dojíždíme do Zádveřic-Rakové, kde je cíl v lovecké chatě. Kluci ještě spurtují do kopce, ale já jsem rád, že je konec. Čekal jsem ovace, gratulace, přichystané jídlo, a místo toho jsme našli chrápajícího Čépu v jeho Téčku. Jdeme si ohřát kyselici, která tu na nás čeká, dáme si vítězné pivko a padneme za vlast.

Ráno se probouzím a slyším nadšené hlasy, jak už si kluci vypráví o problémech, které je na cestě potkaly. Vykládáme Čépovi naše zážitky a děkujeme za ten krásný výlet, který nám připravil. Ve studené vodě z hadice umeju sebe a pak i kolo, aby mě s ním vůbec pustili do vlaku. Před odjezdem vlaku si dáme oběd v hospodě i s Čépou a neustále přicházíme s dalšími historkami, které se nám přihodily v průběhu Loudáníčka.

Byly to nezapomenutelné dny, kdy jsem si částečně sáhl na fyzické dno, poznal nové kamarády, viděl překrásnou přírodu a zapomněl na všední starosti. Těším se na příští rok!

Díky moc pořadatelům, kteří závodu věnují spoustu času a energie, strachují se o závodníky a drží Loudání v takové příjemné rodinné atmosféře.