Zážitkáč zase neměl chybu!
Rok s rokem se sešel a poslední velká sportovní akce roku 2016 s Cestou za snem je za námi … A můžeme směle říct, že to opět nemělo chybu. Víkend napěchovaný zážitky až ke stropu. Sluncem zalité okolní plochy Poslova Mlýna i sluníčko a smích v našich tvářích – od začátku do konce celého Zážitkáče. Ale vezměme to po pořádku. 🙂
Héřa s Tomášem se po loňském skvělém víkendu v Soběšíně rozhodli pro změnu místa pořádání. Na jedné straně se to mohlo zdát jako riskantní krok, obzvláště těm, kteří jezdí na zážitkáč pravidelně, jen těžko si představit útulnější místo, než příjemné sázavské zákoutí … Ale na stranu druhou, už je nás prostě moc a do Soběšína bychom se komfortně nevešli. A změna je život. První palec nahoru.
Dva týdny před odjezdem jsme začali pociťovat slabé mrazení po těle. Tomáš umně začal po kousíčcích vypouštět informace a stupňoval naši zvědavost. Kolik nás bude (400), jak to tam vypadá (krásně), co budeme dělat (hrát paintball, střílet, jezdit v mini tanku a na paddleboardu a na kolech a vozíčcích a taky tančit), kdy to začne (brzo v pátek), že můžeme něco vyhrát (lenovo) …. Prostě, pár dnů před odjezdem už nemohl nikdo v noci zamhouřit oka, jak jsme se těšili. Druhý palec nahoru.
A pátek odpoledne byl tu! Jen co nás pozdravil Bezděz, Mácháč nám vzápětí ležel u nohou. V areálu se to už hemžilo známými tvářemi kamarádů. Zaparkovali jsme a následovala pevná objetí a srdečné stisky rukou. Rychle najít Danku, vstřebat užitečné provozní informace, ubytovat se a hurá do společnosti. A že měla páteční noc pořádné grády!!! Tančilo se tak, že se až stoly prohýbaly!!! Třetí palec nahoru za DJ Tomáše. 🙂
Sobotní ráno mohlo být pro někoho nemilosrdné, záleželo, kdo šel v kolik spát. 🙂 Ale postupně se do hry dostal každý. A bylo jedno, na kterém stanovišti to bylo. Náš tým se na zážitkáči bohužel ocitla bez Leoše, svého patrona, kterého trápily zdravotní problémy, a nemohl s námi poprvé za celou sezonu jet. Brzo naše chmury ale rozptýlili noví kamarádi z MUPu – Honza, David a Petr. Prvotní opatrné oťuknutí při představování přerostlo vzápětí v přirozenou sehranost. A patronovi Honzovi jsme nedopřáli žádný oddech. 🙂 Střílel, s vozíčkem jsme ho provezli po jezeře na paddleboardu i raftu, v druhé půlce dne jsme sedli na elektrokola a na vozíčcích jsme vyzkoušeli štafetu ve wheel hikingu. Ze všech těch silných zážitků vybíráme jeden příklad … na elektronické střelnici Honza neumáčknul spoušť zbraně, mohl jen mířit. Tak vypomohl Radek, držel pušku a jen čekal na pokyn „teď“, kdy spoušť domáčkl bez sledování terče … a padlo tam 5 z 5! 🙂 Héřo a Tome, čtvrtý palec nahoru za darování nových přátelství.
Neděle už probíhala ve volnějším tempu. Dohráli jsme disciplíny, počkali si na vyhlášení, zatleskali jsme vítězům. Únava byla malinko znát, ale taková ta, co moc nebolí a jen se příjemně rozlévá po celém těle a připomíná, co všechno pěkné jsme zažili. Přišel čas vrátit se domů a třeba si s sebou i něco odvézt. Krom dobré nálady a nových kontaktů na facebooku také zvolnění našeho životního tempa. Více pozornosti těm správným a podstatným věcem v životě. Poslední palec nahoru a jedno velké díky!