Ozdobou našeho týmu je Anička Martínková

Ozdobou našeho týmu je dívka – Anička Martínková. V loňském ročníku této závodnici patřilo i jedno prvenství – v den startu byla nejmladší účastnicí závodu. Bylo jí pouhých 18 let a jeden měsíc. Anička navíc v týmu zastupuje pozici handicapovaného sportovce, má stoprocentní ztrátu sluchu. A právě dnes vám v rozhovoru představíme tuto statečnou ženu v našich barvách.

Aničko, jak si se ocitla na trati maratonu? Prostě sis řekla „chci jet nějaký závod“? Nebo to bylo složitější?

Bylo to opravdu složitější :D. Týden předtím mi kamarádka z Paraplete psala, jestli bych si nechtěla zajezdit, že jeden tým shání člověka s ZTP, aby vůbec mohli jet. Až v pátek/sobotu jsem se rozhodla, že pojedu! Přece jsem nemohla zavinit, že jen kvůli mně by nestartovali. 😛 Vůbec jsem neměla představu, do čeho jdu a kluky jsem neznala – jen virtuálně Péťu Marela.

Kdy poprvé jsi viděla kluky z týmu?

Až v den startu. 😀 A jsem velice ráda, že jsme si sedli :-).

Máš ještě dva další sourozence – jste cyklistická rodina?

Ano, relativně jsme. Mamka nás odmalička vedla k tomu, abychom z každého sportu uměli aspoň trochu, a pak si třeba vybrali, v čem se chceme zlepšovat, nebo se sami zlepšovali. Kolo mě baví, chvilku jsem zkoušela i závodit, ale v pozdějším věku a holt jsem neměla takovou páru, abych dohnala profíky :-). Ovšem, cyklomaratonem loni jsem si to naprosto vynahradila :D.

Kolik km jsi vloni měla před startem natrénováno?

Neříkala bych tomu zrovna „natrénováno“, spíš „najeto“. Přesně nevím … kolem 120 km?

A letos jsi na tom jak?

Na tebe, Irenko, určitě nemám 😀 Jsem na tom slabě, asi 35 km – vzhledem ke škole v centru Prahy a mimoškolním aktivitám kolo nedávám, jezdím na in-line bruslích. Na těch mám cca  60km :-).

Nemá to žena závodnice na trati složitější? Není snadné se pokaždé pořádně umýt, převléct si často propocené tričko … Jak jsi takové věci zvládala ty?

Záleží na úhlu pohledu. Myslím, že jakýsi stud zprvu je, ale já se na to dívala z toho úhlu, že všichni jedeme pro stejnou věc, všichni makáme a všichni jsme na tom podobně. Takže propocené tričko se sundá a nechá oschnout mezitím, co jede druhý a sprcha? Sprcha! Kdykoli je příležitost! 😀 Zlaté Budějovice! 😀

Chovají se k tobě kluci z týmu jako gentlemani?

Samozřejmě. Každý je svůj, jedinečný a každý z nich má nastavené nějaké gentlemanské zásady :-). Jen by si ze mě mohli přestat utahovat kvůli výšce – jsem velká holka, že Radku? 😛

Aničko, před loňským galavečerem jsi některé z nás zaskočila informací, že nepotřebuješ tlumočníka do znakové řeči – protože ji neumíš. Je taková věc pro člověka se ztrátou sluchu běžná nebo spíš ojedinělá?

Věřím, že jsem zaskočila nemálo lidí. Říkám o sobě, že jsem taková bílá vrána – zásluhou mamky a jsem jí za to vděčná. Má ztráta sluchu byla progresivní, postupná a mamka nás co nejdříve naučila odezírat. Kombinace odezírání a naslouchání je nejlepší a myslím, že i díky tomu jsem tam, kde jsem. Ono záleží na prostředí a té výchově… ale abych se moc nerozkecávala :P. Je to ojedinělé. Nebo to aspoň tvrdí ve foniatrických centrech. Jinak nejsem nic výjimečného. 😀

Jak jsi zvládala pohybovat se na silnici za plného provozu? Jak jste s týmem udržovali kontakt?

Díky odezírání byl kontakt docela dobrý, pohyb po té silnici … no, řeknu na to jen – terén mám radši :D. Ale po změně na silničáka to bylo snadnější (startovala jsem s trekáčkem, absolutně nepolíbená zkušenostmi, že ano :D).

Jezdila jsi i noční kilometry?

Ano, jezdila. Ani bych si neuměla představit, že bych je nejela. Nechtěla jsem, aby ke mně bylo přistupováno jinak jen proto, že jsem holka a ZTP.

Kdy ti v závodě bylo nejhůř?

Před Budějovicemi. Ten úsek E55 od Ševětína, tuším, byl hnusný. Opravdu hnusný. Ještě, jak to tam bylo zúžené do jednoho pruhu v protisměru… Dokud těsně za mnou jelo doprovodné vozidlo, bylo to v pořádku. Ale jakmile to bylo možné, v souladu s pravidly zmizeli co nejrychleji do první zatáčky. A to byla krize. Když člověk neví, kde na něj budou čekat, auta ho míjí o pár cenťáků a ještě ke všemu je ani neslyší… To jsem tam brečela. No … Vím, že tenhleten úsek určitě příště nepojedu. 🙂

Jaké byly tvoje pocity, když jste protnuli cílovou bránu na Ladronce?

Pobavení :D. Dali jsme si na cílové rovince menší sprint s Paraplíčkem, jen tak, pro zábavu :-). A samozřejmě euforie a zároveň smutek, že to končí. Čtyři dny makačky a najednou nic.

Závěrem nám prozraď … jak dlouhé bylo tvé rozhodování o letošním ročníku, když přišla nabídka závod si zopakovat?

Já jsem měla možnost se rozhodnout? 😀