Červenohorské sedlo za námi, uff!
Milý Leoši,
máme pro tebe další zprávičky z tratě. Z Kuksu vyjíždí na kole jako první Péťa, my ještě doplňujeme energii formou soutěže, kdo sní nejvíce palačinek. Koho bys tipnul na vítěze? 🙂 Na trať se vydáváme až s několikaminutovým opožděním za Petrem.
Na cestě do Teplic nad Metují se k nám přidávají další podporovatelé z královéhradeckého kraje, Mirek Vrba a Michal Mikulec. A hned v prvních metrech tratě se ukazuje, jak výrazná podpora to je. Oba pánové jsou stejně zdatní cyklisté, jako byly slečny kolegyně na cyklostezce na Kuks. Stoprocentně musíme potvrdit pravidlo, že ve dvou se to lépe táhne a místy ve třech ještě lépe. Děkujeme!
Před polednem se spouští drobné ale trvalé mrholení. Dojíždíme přes Adršpach do Teplic, kde je připraveno další neuvěřitelné občerstvení v podobě kyprých a lahodných perníčkových specialit místního kraje v režii královéhradeckých. Není potřeba dodávat nic víc, než slovo „mňam“. A to jsme neviděli, kolik jich bylo! Na Ráďu tu navíc čeká jako podpora maminka s Matýskem. Času moc nemáme, rychle si pořizujeme jednu společnou fotku na památku a za pár minut už opět šlapeme do pedálů.
Míra klukům pomáhá na více frontách, táhne je fyzicky i morálně, má obrovskou výdrž a navíc umí poradit i na trase, kudy kam. Naši cyklisté se na kolech neustále střídají a Mirek ne a ne odpadnout :). Pokaždé už si myslíme, že teď přišel čas potřást si rukou a říct AHOJ, ale Míra jede ještě dál a dál. Nakonec až do občerstvovací stanice v PRIM Elton hodinářské, kde zastavujeme přesně ve 13:15. Tenhle společně strávený čas byl fajn zážitek. Věříme, že pro obě strany a že se brzo znovu při sportování potkáme.
Projíždíme oblastí, kde má Kváča nejvíc natrénováno, a zase využíváme znalosti terénu a nebloudíme. Na Radkovi je vidět, jak je plný energie a spíš on pokřikuje pokyny nám do okénka auta, kudy kam, než abychom navigačně usměrňovali my jeho :).
Cestou zatím nebyl čas na sprchu a dostavuje se občasná stydlivost, jak blízko si mohu sednout ke svému spolucestujícímu, aniž bych mu narušil osobní kruhy. Anička to nakonec se smíchem usazuje do správných mezí, že prý „smrdíme všichni stejně“… a bariéra je prolomena :).
Dnes se rozrůstá náš tým o Pepíka, který je druhým řidičem v autě, kde až doteď seděla za volantem jen Lucka. Úctyhodný výkon neopustit sedadlo řidiče na více než 24 hodin!
Prokousáváme se dalšími městy na trase – 14:11 Rychnov, 15:10 Žamberk, v 16:21 už máme na dohled Stezku v oblacích. Na Dolní Moravě potkáváme v průjezdním bodě milou slečnu, která se vyptává na závod a zásobuje nás melounem. Vše zalijeme kávou a jedeme dál. Na kole se momentálně střídají ostatní než Péťa, který se snaží nabrat sílu na noční směnu. Polehávajíc ve spacácích si libuje: „Jestli takhle vypadá Cesta za snem, tak to beru.“
Máme před sebou časovku na Červenohorské sedlo. První úsek je přiřčen handicapovanému cyklistovi a naši štafetu tak rozjíždí Anička. Druhý nastupuje Jiřík, potom Péťa a odmávnutí šachovým praporem v cíli si vychutnává kapitán. Celkem byla časovka dlouhá asi 12 km. Jsme tu jako první ze 4 členných týmů a o cca 4,5 minuty později, než zatím první 8-mi členný tým. To není tak zlé, Bronci i Héřa jsou za námi.
Nahoru jsme všichni vyjeli za podpory jednoho doprovodného vozu, dolů se vracíme do ¾ cesty všichni, ale tady se auto s trackerem, Aničkou a Petrem odděluje a už pokračují v cestě napřed. Druhá polovina týmu se vrací do místa startu časovky posilnit se gulášem, řízkem a malinovkou a pivem. Pivko si kluci dopřávají poprvé za závod. Už bylo načase, nacvičené tréninkové metody se nesmí zanedbávat ani v hlavním závodě.
Zatímco první tým šlape na trase směr Uničov a Olomouc, my jdeme odpočívat. Leoši dobrou a hezké sny! Zase o sobě dáme brzy vědět!
Tvůj tým